Musíme si být vědomi, že válce o své světové postavení se žádným způsobem nemůžeme vyhnout


Opakované výpovědi o moci jsou ve skutečnosti jen výrazem starého dělení světa na přátele a nepřátele. Bez něho se moc stává bezúčelnou. Nasáváním přátelského a nepřátelského myšlení prostřednictvím řeči o moci je německá společnost militarizována a militarismus vede, protože všechny mocenské státy se chovají stejně, k válce.

 

Friedrich von Bernhardi, pruský generál a vojenský spisovatel, to doslova uvedl v roce 1912, když předpovídal blížící se válku. Jeho spis „Německo a příští válka“ (Deutschland und der nächste Krieg), vydaný po druhé Marocké krizi v hněvu nad váháním císaře zahájit konečně válku, vyvolal v Evropě velký rozruch a vedl ve Francii a Anglii k panice. Zahraničním čtenářům byla Bernhardiho kniha důkazem o bezpodmínečné vůli Německa k válce.

 

Podstatná část spisku se zabývá podrobným rozborem německé vojenské síly a nešetří obvyklými stížnostmi na změkčilost Němců, kteří se stali národem až příliš mírumilovným. S odkazem na nacionalisticky zfalšovaného Nietscheho čtou se široké pasáže knihy jako přehodnocení všech hodnot, počínaje líčením míru coby lidsky nedůstojného živoření až po válku jakožto jedině kulturně tvůrčí a charakter formující mravní sílu. Celá kniha je vyplněna tehdy převládající filozofii dějin a práva, vycházejíc z práva silnějšího a obsahující vše, co zahrnovala státní moc. Apoštoly tohoto myšlení byli historik Heinrich von Treitschke a právník Rudolf von Ihering.

Rozhodující výpověď von Bernhardiho je v jeho velmi aktuálně znějící kapitole


Světová moc nebo zánik“. Zaostření na jedinou možnost „vše nebo nic“ odpovídalo duchu tehdejšího imperialismu. Bernardi viděl císařskou říši stát před osudovým dějinným rozhodnutím: mimořádný přírůstek obyvatelstva a strmě narůstající průmyslová výroba vyžadovaly nové prostory k osídlení, nové pracovní příležitosti, nové surovinové zdroje a nové trhy. Na Dálném východě a na Dálném západě se vynořily nové velmoci Japonsko a USA. Zajišťovaly si stále větší oblasti vlivu. Nikdo, kdo měl oči k vidění, o tom nepochyboval. Jak však mělo Německo, sevřeno mezi Ruskem,, Francií a Anglií, s těmito světovými mocnostmi konkurovat.


Evropské mocenské uspořádání bylo třeba, podle Bernhardiho upevnit a rozšířit. Jen vytvořením středoevropského svazu, vedeného Německem, bylo možné dosáhnout rovnoprávného uspořádání světa. Především to znamená prolomit zásadu evropské rovnováhy, která od doby Vídeňského kongresu byla pokládána za svatosvatou. Avšak naprosto neoprávněně, protože brání svobodnému vývoji Německa a slouží pouze anglickému obchodu. Na to by se Německo muselo ucházet o své malé sousedy, a to „jen tím, že své slabší sousedy poctivostí a silou naší politiky přesvědčíme, že jejich samostatnost a jejich zájmy jsou nejlépe zaručeny připojením k Německu a pod ochranou německých zbraní.“


Až by se toho dosáhlo, bylo by možné riskovat velký střet. Žádnou jinou alternativu Bernhardi neviděl. „Musíme si být vědomi, že válce o své světové postavení se žádným způsobem nemůžeme vyhnout“. A proto ji bylo třeba vést „za nejvhodnějších možných podmínek“.

Jak dlouho to bude po znovusjednocení Německa trvat, než si opět vybudují tehdejší mocenské struktury a zajistí věcné důvody a nezbytnou argumentaci poukazující na nezbytnost stejné války, jako byla ta v roce 1914?


Friedrich Naumann, vedoucí představitel německých liberálů, tvrdil v roce 1915 ve své známé knize „Střední Evropa“, že „současná válka začala již v roce 1876“. To bylo pět let poté, co Bismarck sjednotil říši. Pět let po znovusjednocení Německa psali jsme rok 1995. Proto byla napsána tato kniha.


Německo a příští válka II, Wolfgang Michal, Berlín 1995